Píše Bláha Miroslav |
Dne 29. května 2014 se dožívá životního jubilea filmová režisérka paní Věra Plívová - Šimková. Kostomlatští knihovníci měli vzácnou příležitost se s paní Věrou setkat. Poprvé v dubnu 2002 na besedě s kostomlatskými školáky, kde s účastníky režírovala scénky a přiblížila mnohé z filmařské práce. Rovněž i při odpoledním posezení se seniory. Další setkání se odehrálo na knihovnickém happeningu v Semilech v říjnu 2004, kde se k nám hlásila a vzpomínala na chvíle v Kostomlatech. Když jsme v červnu následujícího roku trávili dovolenou v Českém ráji, neopomněli jsme se zastavit u paní režisérky v jejím bydlišti v Chuchelně u Semil. Bylo to příjemné odpoledne s ní a jejím vnukem Tonym. Při každé příležitosti jsme pak v následujících letech posílali paní Věře alespoň krátký pozdrav. Dnes se tedy připojujeme se svým přáním a vzpomínkou. A připojujeme citace pozdravů, kterými nás vždy potěšila:
...často na vás vzpomínám, na všechna posezení, na besedu, na knihovnu, na mňam mňam svíčkovou ve vašem miniaturním bytě, plném zvonečků...Srdečně zdravím V.Š-P - prosinec 2002
Ó, jak je báječné, když se sejde babinec nadšených mladých duchem (i tělem) v Kostomlatech, v knihovně, s hýčkaným Haničkou Mirkem Bláhou - Vaše V.Š-P - 11.4.2002
...A víte Haničko, od dob studií mi nikdo nezabalil svačinku na cestu vlakem až Vy. To mě dojalo, na takové pozornosti se nikdy nezapomíná...Srdečně zdravím V.Š-P
Vzkaz pro Agenturu Marioneta: Paní Maříková, díky, že jste mi umožnila poznat kostomlatské. Manželé Hana a Mirek Bláhovi jsou pokladem pro lidské sbližování. Všechny besedy byly super! - Zdraví V.Š-P - 16.10.2002
Milá Haničko a Miroslave. Blahopřeji k ocenění Knihovna roku. Vzpomínám na setkání v Semilech, na naše tanečky! Šťastné Vánoce a zase někdy na shledanou Vaše V.Š-P - PF 2005
Uvádíme rozhovor s Věrou Plívovou - Šimkovou uveřejněný v Deníku dne 28.5.2014:
Jste bilanční typ?
Ne. Vůbec. Nikdy mě nebavilo koukat zpátky. Proč taky…
Kdybyste přesto měla zhodnotit ty dlouhé roky s dětským filmem, jaké byly?
Krásné. To víte, taková moje posedlost. I když vědomě jsem dětský film nikdy točit nechtěla, byla to spíš náhoda.
Poznat, že dítě, které máte na castingu, bude na plátně přesvědčivé, je umění. A upřímně řečeno, alfa omega celého filmu. Jaký je váš režisérský recept na odhad dětského talentu?
To se nedá vysvětlit. Prostě něco jako čich. Máte to někde v sobě. A pak taky oči mé dlouholeté spolupracovnice Drahušky Králové, která se podívala a věděla… Byla mojí korekcí. Stačilo se na sebe podívat a věděly jsme. Objevily jsme třeba Jana Krause, poprvé hrál u mě.
Taky jste se někdy sekla? Že byste si na place po prvních klapkách řekla – sakra, tohohle jsem neměla brát?
Myslím, že zásadně ne. Ale možná v některých vedlejších rolích. Jenže na place to už nemůžete vzít zpátky. To byste ublížila dětské duši. Pak už to musíte jen ukočírovat. Ale byly to řídké chvíle.
Na plzeňském Finále jste při setkání s diváky naznačila, že uhlídat dětské herce mimo natáčení nebylo úplně snadné. Zažila jste okamžik, kdy šlo opravdu do tuhého a trnula jste, jak to dopadne?
No, je pravda, že často blbli. Jednou se mi někde zpili i flaškou červenýho. Ale řeknu vám, když člověk přijde utahanej z natáčení, už nemá sílu své „hvězdy" ještě hlídat. Od toho byla produkce.
Hodně filmů jste točila ve svém kraji, Semilsku v Podkrkonoší. To byl záměr?
Ale kde! Prachobyčejná lenost. Když jsem skončila, měla jsem to kousek, sedla jsem si doma a odpočívala.
Kdesi vás překřtili na „něžný buldozer". To mě dostalo. Taková jste byla na place?
Jo jo. To je moc pěkný přirovnání, krásně si to protiřečí. Já uměla být k dětem milá, ale když jsem chtěla mít záběr podle své představy, nebo natočeno do určité doby, nikdo a nic mě od toho neodradilo, jídlo nejídlo, řítila jsem se vpřed, vážně jako ten buldozer…
Není režiséra, který by nepotvrdil, že nejtěžší je režírovat děti a zvířata. Měla jste na to jako zkušená dětská režisérka nějakou účinnou metodu?
Já to nechávala osudu. Momentální chvíli. Nebo přirozenosti daného dítěte. Sem tam jsem i předehrávala, aby vědělo, jak na to. Prostě co zrovna zafungovalo. Každé dítě bylo jiné. Předehrávání mě bavilo, moje maminka byla ochotnice a já u nich taky jako malá účinkovala. Co já se tam nahrála divadel!
Nikdy jste v mládí nepřemýšlela o herecké kariéře?
Ne. Akorát na toho Chaplina jsem hrdá!
Jak prosím?
No Chaplina. Předloni jsme v Dobřanech dělali takové scénky, já představovala Chaplina, s chůzí, hůlkou, dost jsem si ho užila. Já jsem na ty malé skeče…
Prý jste na natáčení občas vzala i vlastní děti. Bavilo je to?
To byl záměr. Aby viděly, že to není žádná legrácka stát před kamerou.
Prošla vám pod rukama řada dětí. Přilnula jste někdy k někomu tak, že jste si ho vzala na návštěvu domů?
Jo, Yvettku Kornovou. Byla taková tulivá. A její maminka mi tehdy po natáčení Přijela k nám pouť řekla: tak si ji na chvíli vemte. Byla u nás v Krkonoších a dokonce se mi tam zamilovala, do nějakého vesnického kluka. Hrozná láska. Někdy jsem s nimi zažívala dojemné příběhy.
Není vám smutno z toho, že dětský film dnes hyne na úbytě a že nemáte následovníky?
No, je to pravda. Ale co nadělám, to je realita, filmaře asi dneska baví jiné věci.
Ženy režisérky to nemívají doma snadné. Předpokládám, že jste neměla moc čas vyvařovat, žehlit a pečovat o domácí krb. Nebo ano?
To jste trefila, neměla. Ale měla jsem skvělou tchyni! Říkali jsme jí Anda. Vždycky jsem zdůrazňovala, že bez ní bych točit nemohla. Postarala se mi o všechno doma.
Jak to snášel váš muž?
Dobře ne. On i pil, utápěl žal za to, co neměl. Asi. Ale já nemohla jinak. Prostě to musel snášet se mnou.
Oslavíte osmdesátku. Dělá to s vámi něco?
Ne. I když je mi jasný, že mě budou všichni nutit do slavení. S těmi mými depresemi! No, co nadělám, to je realita, inklinuju ke stovce. Tak nevím, co si přát: jestli umřít nebo co. Přeju si spánek. Chtěla bych spát, ale nedaří se mi, v noci chodím po baráku. Představte si, tuhle jsem ve dvě ráno začala štupovat ponožky…
